Tolik nám chybí prostor,
ve kterém bychom ucítili sebe…
Tolik nám chybí ticho,
abychom uslyšeli sebe…
Tolik nám chybí pozornost,
abychom vnímali hlavně sebe…
Tolik nám schází ochota,
abychom následně podle toho všeho žili…
iva dechživota
„Vzhledem k tomu,
že čas je vzdálenost v prostoru,
čas je též paměť ve struktuře prostoru.
Bez paměti není čas.
Bez času nejsou vzpomínky.
Následně následuje, že energie,
kterou vnímáme jako hmotný svět,
musí být informace
nebo energie ve struktuře prostoru. „
Nassim Haramein
Přátelé, často se mě na to ptáte…
proč nyní tolik zapomínáme???
Za vypínání mozkové paměti
může změna vnímání času…
to mysl čas potřebuje a nemůže bez něj být…
jelikož nyní už realitu mnozí vnímáme jinak
mnohem přirozeněji
vnímáme více tělem – tedy srdcem,
stává se čas plazmatickým
a plyne různě rychle…
prožívané si už nepotřebujeme pamatovat…
je to zapsáno jinou formou v buněčné paměti těla
6.leden 2023 iva dechživota
ROK 2023
Jsme těsně před proměnou, která se uděje
a bude dít až do roku 2027.
Loňská šestka nám dala možnost si uvědomit
zda se chceme nadále cyklit
a odkud již není z čeho čerpat
anebo z tohoto šestihranu vystoupíme.
Mohli jsme docela dobře poznat kdo jsme
a jaký vztah se sebou vedeme,
zrcadlilo nám to krásně okolí.
Nyní se vše obrátí více dovnitř.
Sedmička letos nabádá jít zcela jiným směrem,
doslova každý svým způsobem.
Rozpad se stane více viditelným,
začne doba škatule hejbejte se…
doba, kde budeme jasně vnímat rozdvojení reality,
zůstává jen na nás pro kterou se rozhodneme.
Mnoho lidí bude chtít stále udržovat obojí
a v tom bude největší háček.
Začne doba sezení na dvou židlích,
zvláštní typ schizofrenie a při zvyšujících vibracích
to bude velká výzva pro lidská těla.
První týden konzulací mi to potvrzuje
naprosto dokonale. Vánoce byly skvělým trenažérem.
iva dechživota
… padám do nějaké jámy, je tam úplná tma
je mi strašná zima … tak takhle vypadá konec
prosím potřebuji vidět
vzpomenu si na toho malého slepého tvora Axolotla
tvora z jeskyní, který se naučil přežít v absolutní tmě
uvidím ještě někdy očima nebo snad lze vidět i jinak
nevím jestli blouzním nebo sním…
najednou se rozední a nad jámou zasvítí Slunce,
začnou zpívat ptáci, začne pršet a do jámy stéká Voda,
je čistá a stává se z ní vodopád,
znova vychází Slunce a paprsky prosvítí Vodu,
tisíce kapiček světla vytváří ty nejkrásnější tvary,
které září barvami, spojují se a rozpojují až do chvíle,
kdy stvoří nádherně zářící duhový most
pozoruji celý proces a pociťuji velkou radost v srdci,
najednou je mi teplo a mé tělo se přestává třást,
cítím světlo v sobě a najednou vnímám,
jak důležité jsou v životě prožitky
a že právě díky nim jsem nyní i v temné jámě ve spojení se vším…
vstanu a cítím v sobě velkou sílu,
jakoby mé ruce osvětlovaly stěny jámy,
šmátrám a hledám ve stěně jámy cestu, jak se odsud dostat
vodopád se pomalu ztrácí a já vidím nejspíš vnitřním zrakem,
že mi voda vytvořila schůdky,
po kterých se postupně vyšplhám z jámy ven
takhle vypadá konec, který má nový začátek…
