Autorské články
S.V.Ě.T.L.O

… padám do nějaké jámy, je tam úplná tma

je mi strašná zima … tak takhle vypadá konec

prosím potřebuji vidět

vzpomenu si na toho malého slepého tvora Axolotla

tvora z jeskyní, který se naučil přežít v absolutní tmě

uvidím ještě někdy očima nebo snad lze vidět i jinak

nevím jestli blouzním nebo sním…

najednou se rozední a nad jámou zasvítí Slunce,

začnou zpívat ptáci, začne pršet a do jámy stéká Voda,

je čistá a stává se z ní vodopád,

znova vychází Slunce a paprsky prosvítí Vodu,

tisíce kapiček světla vytváří ty nejkrásnější tvary,

které září barvami, spojují se a rozpojují až do chvíle,

kdy stvoří nádherně zářící duhový most

pozoruji celý proces a pociťuji velkou radost v srdci,

najednou je mi teplo a mé tělo se přestává třást,

cítím světlo v sobě a najednou vnímám,

jak důležité jsou v životě prožitky

a že právě díky nim jsem nyní i v temné jámě ve spojení se vším…

vstanu a cítím v sobě velkou sílu,

jakoby mé ruce osvětlovaly stěny jámy,

šmátrám a hledám ve stěně jámy cestu, jak se odsud dostat

vodopád se pomalu ztrácí a já vidím nejspíš vnitřním zrakem,

že mi voda vytvořila schůdky,

po kterých se postupně vyšplhám z jámy ven

takhle vypadá konec, který má nový začátek…

 

Zrada- jen šance něco změnit…

Dnes ráno jsem zcela vědomě doputovala k poznání,
že člověk je opravdu jen pouhým zapisovatelem
zkušeností svého Ducha tady na Zemi.
To mě natolik uklidnilo, že jsem se rozhodla
dál pouze „ŽÍT“a zapisovat vše jak to je.
A tak každá další zrada zvenčí stane se pouhou změnou,
další šancí se posunout dál, novou šancí jít dále pouze za sebe.
Ztrácí destruktivní energii. Stává se zápisem zkušenosti.
Úžina projít touto dobou totiž nic víc ani nenabídne.
Přestože čas neexistuje, má cesta k tomuto poznání trvala celičkých 12 let.
Jmenuje se bezpodmínečné přijetí všeho příchozího.
Projeví se někde hluboko ve vás a to zvláštním klidem,
který je s ničím nesrovnatelný.
Děkuji za něj, tak žijme dále přátelé za sebe dočista a bez POCITU ZRADY…
iva dechživota

KOLIK JEŠTĚ POTŘEBUJEME ŠANCÍ…
Kolikrát lidstvu a každému z nás
bude ještě dána šance
pochopit, co se skutečně děje…
Tolik doufáme, že ještě mnohokrát.
A možná už jen párkrát…
Proč se to neukazuje… ptáme se
a co bychom měli vlastně vidět…
Doposud mnozí stále otálíme
a očekáváme harmonii nejprve zvenčí,
možná abychom uvěřili,
že je to vůbec v této době možné
anebo ji i často vytváříme,
ale pouze navenek pro ty druhé.
To proto jsme ještě pořád nepochopili…
Ona samotná introspekce totiž příliš bolí…
Vyměnit odstředivost za ryzí dostředivost,
změnit a uhasit boj polarit v sobě,
nakrmit sebe láskou a
zajistit stav bez-péče zvenčí
je tak velkou osobní výzvou.
Teprve pak lze sdílet sám sebe v sobě.
To první opravdové rande se sebou
je jedno velké rozčarování…
najednou se setkáš s tím divným pocitem,
jak málo je toho pro tebe od sebe…
že páchat dobro je zoufalé volání vlastní duše,
že být ohleduplný jen k druhým,
je vlastně být bezohledný k sobě,
být velmi soucitný a laskavý navenek,
je být docela bezcitný k sobě, toužit
a silně postrádat lásku k sobě.
A ten kdo toto ví,
převážně mlčí a jen to žije…
tudíž navenek je vlastně nepříliš nápadný,
neční, neukazuje se.
To tady začíná skutečná práce pro tvůrce.
A proto nás tolikrát zarazí,
kolik lidí se už za tvůrce považuje,
ale žít tvůrce v sobě příliš nezvládá.
Nejprve se umět utvořit uvnitř,
odvážně přijmout dosavadní pravdu o sobě,
najít si svoji cestu k sobě, přijmout se a
zamilovat se do sebe…
Dar od Ducha je tvé tělo,
pouze skrze něj poznáš
jak se vše postupně hojí, uzdravuje…
Je to jako vystoupit z vlaku,
tam kde jsi nikdy nebyl.
Tak velkou pozornost k sobě
vyžádá nějaký prostor a čas,
ta doba nám byla dána,
jen jsme ji mnozí propásli,
strávili ji ve strachu a šokujícím zastavení,
a tak neuviděli, co-vid-ět měli.
Tady přestávají platit slova,
která tak dlouho platila.
Tady přestávají působit moudra,
která jsou zapsána v knihách.
Tady přestávají platit programy,
podle kterých jsme tak dlouho žili.
Tady přestávají platit zvyky mysli
a jejich posluhovačů- lidských smyslů.
Tady přestávájí žít původní tradice
a všechny závislé vztahy.
Tady přestávají platit i afirmace
a meditace pouze z mysli.
Nastává chaos všude, kam jen pohlédneš…
Chceš utéct a ono není kam.
Na celé planetě je to velmi podobné.
Každý je tu sám- už pouze za sebe
a kolem světová apokalypsa.
Dobré vědět, protože hladových dravců,
co se rádi postarají je kolem stále dost.
Ano, jsou tu pro nás jako volavky a prověřují nás.
A tak je jednodušší vidět, že to nejde,
že kvůli nemoci, válce a nedostatku nemůžeme,
a tak snadno svoji vnitřní disharmonii opomíjet…
Je na každém z nás objevit,
že vědomé bytí v těle je tvorbou,
vědomý dech výživou
a vědomý pohyb venku je radostí ze života.
Zní to jako klišé a pro mnohé to tak i zůstane.
Jak to člověk se sebou má…
jak cítí průchodnost těla…
jak moc má tělo rozladěno
a jak málo ho vnímá jako nástroj.
Vyladit se a uslyšet se…
Když je každá buňka právoplatným členem orchestru,
hraje a vrní a zároveň máš v sobě klid,
mysl se posune do nastavení spolupráce s tělem.
Harmonie je pak všude,
proudí krví jako životadárná řeka.
Tvé tělo je duhové a září.
Pochopil jsi,
ucítil podstatu života v těle,
můžeš dál a je ti dovoleno
nechat vyrůst své tvoření i navenek.
Energie změny tu dávno na Zemi už je.
Je tu však i doba pádů iluzí o sobě samých.
Doba úžasná k tomu si svobodně vybrat
a vědomě nastoupit vlastní cestu.
Duch totiž stvořil naše tělo jako nástroj tvorby,
z povzdálí pozoruje a není ani vteřinu mimo něj,
má na to své pomocníky,
naše vyšší Já ho nepřetržitě informuje,
aniž bychom s ním měli vědomé spojení.
Doba opravdové duchovnosti nyní teprve nastává.
To zřejmě bude pro mnohé velké překvapení…
5.5.2022 iva dech života
Rok Milenců… vztah k sobě

„Člověk miluje proto, že miluje.

Není k tomu žádný důvod.

Říká se tomu Láska.

Když někdo miluje,

dokáže se stát čímkoliv,

co bylo stvořeno.“

úryvek z knihy Alchymista P. Coelho

Spojení nelze vynutit,

toho správného partnera nalezneš

ve správný čas, za správných okolností

prostřednictvím přirozených vibrací.

PROTO MILUJ SEBE!

Miluje-li se něco,

miluje se pak i to všechno kolem.

Nemůžeme žít příběh někoho jiného,

přát si a chtít aby miloval,

můžeme mu však ukázat, že lze milovat.

Konat zázraky. Žít to, pro co jsme byli stvořeni.

Jít za svým snem a svojí vlastní cestou.

Tvá cesta je plná znamení a Ty je vždy poznáš,

budeš-li naslouchat svému srdci.

Radost či dojetí, jindy obavy a nebezpečí,

Tvé Srdce dá vždy vědět a Ty ucítíš,

že když jsi Láskou,

nikdy Tě nezradí a Ty tak projdeš vším.

ivadechživota 12.4.22

 

 

 

 

 

ROZDĚLOVÁNÍ…

ROZDĚL A PANUJ…

prastaré rčení a stále platné i v této době.

To co nás rozděluje není to,

co se děje kolem nás venku,

ale naopak, to něco je v nás samých,

Je to něco hluboko skryté,

co se pokouší nalézt cestu ven na světlo.

A ono to leze…

už to není možné uvnitř udržet.

Někteří jsou schopní to vidět pouze zvenčí,

ti odvážnější procesu rozumí.

A tak celou realitu světa vytváříme všichni,

každý svým dílem podle vědomí,

kterého jsme v tomto životě dosáhli.

Očekávání, že se zvenku něco změní je iluze.