Kolikrát lidstvu a každému z nás
bude ještě dána šance
pochopit, co se skutečně děje…
Tolik doufáme, že ještě mnohokrát.
A možná už jen párkrát…
Proč se to neukazuje… ptáme se
a co bychom měli vlastně vidět…
Doposud mnozí stále otálíme
a očekáváme harmonii nejprve zvenčí,
možná abychom uvěřili,
že je to vůbec v této době možné
anebo ji i často vytváříme,
ale pouze navenek pro ty druhé.
To proto jsme ještě pořád nepochopili…
Ona samotná introspekce totiž příliš bolí…
Vyměnit odstředivost za ryzí dostředivost,
změnit a uhasit boj polarit v sobě,
nakrmit sebe láskou a
zajistit stav bez-péče zvenčí
je tak velkou osobní výzvou.
Teprve pak lze sdílet sám sebe v sobě.
To první opravdové rande se sebou
je jedno velké rozčarování…
najednou se setkáš s tím divným pocitem,
jak málo je toho pro tebe od sebe…
že páchat dobro je zoufalé volání vlastní duše,
že být ohleduplný jen k druhým,
je vlastně být bezohledný k sobě,
být velmi soucitný a laskavý navenek,
je být docela bezcitný k sobě, toužit
a silně postrádat lásku k sobě.
A ten kdo toto ví,
převážně mlčí a jen to žije…
tudíž navenek je vlastně nepříliš nápadný,
neční, neukazuje se.
To tady začíná skutečná práce pro tvůrce.
A proto nás tolikrát zarazí,
kolik lidí se už za tvůrce považuje,
ale žít tvůrce v sobě příliš nezvládá.
Nejprve se umět utvořit uvnitř,
odvážně přijmout dosavadní pravdu o sobě,
najít si svoji cestu k sobě, přijmout se a
zamilovat se do sebe…
Dar od Ducha je tvé tělo,
pouze skrze něj poznáš
jak se vše postupně hojí, uzdravuje…
Je to jako vystoupit z vlaku,
tam kde jsi nikdy nebyl.
Tak velkou pozornost k sobě
vyžádá nějaký prostor a čas,
ta doba nám byla dána,
jen jsme ji mnozí propásli,
strávili ji ve strachu a šokujícím zastavení,
a tak neuviděli, co-vid-ět měli.
Tady přestávají platit slova,
která tak dlouho platila.
Tady přestávají působit moudra,
která jsou zapsána v knihách.
Tady přestávají platit programy,
podle kterých jsme tak dlouho žili.
Tady přestávají platit zvyky mysli
a jejich posluhovačů- lidských smyslů.
Tady přestávájí žít původní tradice
a všechny závislé vztahy.
Tady přestávají platit i afirmace
a meditace pouze z mysli.
Nastává chaos všude, kam jen pohlédneš…
Chceš utéct a ono není kam.
Na celé planetě je to velmi podobné.
Každý je tu sám- už pouze za sebe
a kolem světová apokalypsa.
Dobré vědět, protože hladových dravců,
co se rádi postarají je kolem stále dost.
Ano, jsou tu pro nás jako volavky a prověřují nás.
A tak je jednodušší vidět, že to nejde,
že kvůli nemoci, válce a nedostatku nemůžeme,
a tak snadno svoji vnitřní disharmonii opomíjet…
Je na každém z nás objevit,
že vědomé bytí v těle je tvorbou,
vědomý dech výživou
a vědomý pohyb venku je radostí ze života.
Zní to jako klišé a pro mnohé to tak i zůstane.
Jak to člověk se sebou má…
jak cítí průchodnost těla…
jak moc má tělo rozladěno
a jak málo ho vnímá jako nástroj.
Vyladit se a uslyšet se…
Když je každá buňka právoplatným členem orchestru,
hraje a vrní a zároveň máš v sobě klid,
mysl se posune do nastavení spolupráce s tělem.
Harmonie je pak všude,
proudí krví jako životadárná řeka.
Tvé tělo je duhové a září.
Pochopil jsi,
ucítil podstatu života v těle,
můžeš dál a je ti dovoleno
nechat vyrůst své tvoření i navenek.
Energie změny tu dávno na Zemi už je.
Je tu však i doba pádů iluzí o sobě samých.
Doba úžasná k tomu si svobodně vybrat
a vědomě nastoupit vlastní cestu.
Duch totiž stvořil naše tělo jako nástroj tvorby,
z povzdálí pozoruje a není ani vteřinu mimo něj,
má na to své pomocníky,
naše vyšší Já ho nepřetržitě informuje,
aniž bychom s ním měli vědomé spojení.
Doba opravdové duchovnosti nyní teprve nastává.
To zřejmě bude pro mnohé velké překvapení…
5.5.2022 iva dech života
