Dech života

„CESTY“ VEDOU K ZNOVUOBJEVOVÁNÍ, POZNÁVÁNÍ MOUDROSTI,
K ODHALOVÁNÍ PŘIROZENOSTI, K HLUBŠÍMU POCHOPENÍ,
K NASLOUCHÁNÍ VŠEHO, CO JE V NÁS ULOŽENO…
ABY SE TAK POMOCÍ MÍSTA, JEHO SÍLY, PŘÍRODNÍCH ŽIVLŮ,
VESMÍRNÉ ZÁKONITOSTI DOSTALO Z HLOUBI DUŠE NA SVĚTLO.

PRÁVĚ DÍKY TÉTO KOMUNIKACI SE SPUSTÍ NAŠE SCHOPNOST VNÍMAT JINAK,
A TO JEMNĚJI, JASNĚJI A LÁSKYPLNĚJI.
PROSTŘEDNICTVÍM TÉTO ÉTERICKÉ INFORMACE, KTEROU NA CESTĚ OBDRŽÍTE,
NASTÁVÁ STAV NESPOUTANÉ RADOSTI, SPONTÁNNÍ TVOŘIVOSTI,
LEHKOSTI BYTÍ A PLNÉHO KLIDU V DUŠI.
TOHO MŮŽE DOSÁHNOUT KAŽDÝ Z NÁS!

Píše se 21.červen 2018, onen vrcholný den roku,
kdy Slunce vystoupí na obloze nejvýše
a je ve své největší síle.
Co může takovýto den současnému člověku přinést,
k čemu to vše, proč se tím vůbec zabývat?
Už dobře víme, že mnoho z nás začalo vnímat realitu
podstatně jinak nežli dříve.
A právě prožití slunovratového dne v přírodě
ve společnosti živlů je jednou z příjemných cest,
jak novému vnímání časoprostoru více porozumět.

Místo, kde se letos oslava Slunovratu konala,
můžeme nazvat „Pupkem“ na Křibských pasekách.
Pod posvátným stromem nad zlínskou Březnicí,
jsem dostala svolení, a tak jsme tam společně mohli
strávit nádherné sváteční chvíle prvního letního dne.
V jedenáct hodin se nás na kopci sešlo jedenáct,
Já s partnerem, jedno ještě nenarozené dítě
a osm probuzených žen.

Toto nádherné ženské místo nad Zlínem může být nazváno pupkem,
protože z něj lze pozorovat vzájemné propojování jednotlivých,
velmi energeticky významných míst.
Tak jsem SLUNOVRAT letos pojala jako SLOVANSKÉ SLUNCE,
které se prostřednictvím vyzařujících paprsků,
dotýká osmi úžasných míst, prastarých hradišť,
ať už s druidskou, keltskou nebo praslovanskou tradicí.
O všech osmi z nich budu postupně psát,
všechny je dobře znám a vím, jak chutnají jejich energie.
Postupně jsem s nimi Slunovratnice seznámila
a ukázala je, viditelnost byla dobrá,
a tak se každá z žen mohla stát zástupkyní jednoho z nich.

Na severovýchodě se tyčí mocná beskydská Kněhyně,
východně pak leží Hradiště Klášťov
a provodovský starokeltský Rýsov,
jižně slovanské Hradiště pod Javorníkem v Bílých Karpatech,
jihozápadně Pálava se Svatým Kopečkem
a chřibské Hradiště Svatý Kliment,
na západě prostějovské opidum Protivanov
a severně za zlínskou Tlustou horou opidum Svatý Hostýn.

Posvátný strom HRUŠEŇ, zde svým mohutným spirálovitě
rostoucím kmenem připomíná spíše ochranný deštník
nad krajem. Je mocnou dominantou, zdaleka viditelnou,
prohlášenou lidmi za památný strom.
Okolo hrušně roste spousta jahodí a šípkových růží,
jakoby čeleď růžovitých,
tady udržovala posvátnost ženských energií Venuše.
Hrušeň je léčivá, označená jako mocný pomocník
při očistě, ke zbavování se jedů v těle.
Čistí ledviny, střeva, kůži a posiluje srdce.
Díky ní dochází k inovaci mužské energie,
zlepšení vztahů a propojení polarit.

Během úvrati ve 12.08 hodin jsme uctili živlovým obřadem
Slunce a poděkovali matce Zemi.
Hrušeň tak nyní spojovala jako vesmírný portál Zemi a Slunce,
příjemně stínila a my mohli vstřebávat vše prožité,
meditovat, hrát na nástroje,
i když chvílemi hrál za nás vítr,
jen bylo nutné mu nástroje správně nastavit.
Chvílemi se ozývaly tóny hudby sfér,
což pro mě znamenalo vrcholný zážitek celého obřadu.
S poděkováním a darem tomuto místu,
každý sám za sebe, jsme pomalu odcházeli naplněni až po okraj.
Děkuji všem, byli jste skvělí.

PÁLAVO, úžasná zářící BOHYNĚ MORAVY…
Krajino slunce, vína a čarovných kouzel,
opojný koktejl Tvých jinových energií
otevře srdce každému,
kdo si toto uvolnění jen malinko dovolí.
Uvádíš celou naši bytost do absolutního středu,
to proto nás tak velmi přitahuješ…
A přesto nás vždycky dostaneš Pálavo,
patří Ti tedy od srdce PODĚKOVAT!

Této nádherné vědomé dámě nohy omývá Novomlýnská nádrž,
o kterou si sama krajina energeticky požádala.
V dávných časech tady okolo bylo Panonské moře,
některá dna zdejších rybníků tvoří původní mořské usazeniny,
léčivé bahno, máte-li štěstí, naleznete tu i škeble.
Klima jako by zde stále zůstávalo, vzduch voní jako ve Středomoří.
Po moři zbylo široce rozlité koryto řeky Dyje, která okolím Mikulova
ještě dlouho protékala a držela tak svým mohutným tokem
energii kraje, tvořící jeho úrodnost a štědrost.
Voda se tak stala důležitým aspektem napájení krajiny energií.
Tuto funkci vodního elementu nyní navozuje vodní plocha Nových mlýnů
a dotváří tak ochrannou apsidu-vějíř pro celou oblast kolem Pálavy.
Po původním korytu řeky Dyje zde zůstaly jen rybníky a jezera
a vy jejich odlesky můžete pozorovat z hřebenů vršků nad krajinou.

Podíváte-li se na celý masiv Pálavy pozorně, uvidíte ji jako klidně
ležící dámu v krajině, která směřuje hlavou k východu.
Na její stydké kosti jsou položeny Dívčí hrady, které nese s ladnou lehkostí.
Zde ukrývá jako každá žena svoji největší vnitřní sílu.
Postavíte-li se tam nahoře, tak tu pánevní sílu jistě ucítíte.

Její dlouhé oblé bříško, plošina Děvín, ukrývá na hřebeni
Schránu vědění moudrých Strážců, kterou právě sem
přinesli kněží Bílého bratrstva pod vedením Skylia ze Starého Egypta.
Není fyzická, nelze ji vykopat jako poklad,
je třeba se vyladit do určité hladiny vědomí
a informace si Vás samy naleznou.
Prostorný hrudník Pálavy je samá skála,
tak jako má člověk hrudní koš,
skály chrání a stráží důležité orgány srdce a plíce.
V harmonickém sladění mezi polaritami
muže-plíce a ženy-srdce,
v pravidelném rytmu dechu a tepu života,
udržují celou bytost naživu po věky věků.

Lidské tělo obsahuje tři klenby,
na chodidlech, bránici a lebeční klenbu.
Když člověk nepoznává život směrem nahoru,
jeho klenba se často propadá, mělce dýchá
nebo ho bolí chůze, tak se raději nehýbe.
Bránici Pálavy tvoří Soutěska, i ta má svého Strážce,
odtud dobře uvidíte na obě strany, zcela vyváženě.
Kolmo na ni navazuje dvojitý vrch Obora,
představující vnadná ňadra Pálavské Bohyně,
v jejím podpaží objevíte schovaná a tajemná místa
jako jsou Špunt nebo Martinka,
kde vám připadá, že tudy proudí život radostně,
stejně jako pročištěnou lymfou.

V hrdle každého z nás leží důležitá hormonální žláza,
která je naším obranným štítem.
Právě štítná žláza je o schopnosti obhájit se,
nebát se vyslovit nahlas, kdo skutečně uvnitř sebe jsme.
Zde u ruiny Kaple sv. Antonína, která leží v hrdle Pálavy,
jsme se pod starým bukem vylaďovali,
aby nás odvaha otevřeně o sobě mluvit neopouštěla.
Karty silových medicinských zvířat o nás prozradily mnohá tajemství.

Její roztažené ruce v poloze odevzdání se, ji plně napojují na Matku Zemi
a zároveň se odevzdávají nekonečnému vesmírnému toku.
Tímto souladem ruce Pálavy vyživují okolní vinohrady,
které pak skrze láskyplnou péči vinařů, vytváří dary kraje.
Je jím jiskřivý mok, rozvazující jazyk duše a otevírající naše nitra.

V oblasti pálavského krku leží Klentnice,
tato komunikační čakra pálavské bytosti,
z ní dělá nejfrekventovanější část Pálavy.
Stále je zde plno a živo jako ve včelím úle.
Jižně od Klentnice mezi lesy v oplocené oboře
zbudovali geomantové v roce 2005 silový kamenný kruh,
jako transformační akumulátor energií pro Moravu.
Budu o něm psát později.
Dostáváme se pomalu k hlavové části Pálavy.
Na její bradě stojí Sirotčí hrádek a vytváří tak spojnici
mezi Pálavským masivem a Tabulovou horou.
Ta představuje protaženou lebeční část-mozkovnu,
známe ji také pod názvem Stolová hora.

Pálava je bytostí vědomou,
která prostě ví, jako moudrá královna.
Její hlava nese tedy korunu,
vytváří ji tvarově právě město Mikulov.

NAD MĚSTEM
Zleva korunu Pálavy napájí dutá skála Turold s krasovými jeskyněmi.
Je levou mozkovou hemisférou, jež řídí pravou stranu těla.
Její rozumová strana, jež dřímá v pravé ruce meč,
nejen vládne, ale také seká hlavy.
Proto naleznete vpravo od Klentnice kopec Smrtihlav.
Klentnice je pátou komunikační čakrou, schopnou tvořit.
Představuje její sílu rozhodnutí, umění promlouvat
anebo mlčet, odmítnout nebo odvahu rázně činit.
V tomto směru místo bohatě energeticky sytí rovněž pyramida na Slunečné.

Z pravé strany její hlavy leží magická ženská hora Svatý kopeček.
Na dlouhá staletí si jej vypůjčila církev pro své účely,
pod touto vrstvou však zůstává čistá vědomá ženská energie,
které to nijak neubralo na její živosti a síle.
Místo celého oblíku ovládá stejně jako pravá mozková hemisféra
ženský pól, tedy levou stranu těla.
Je jejím vnitřním věděním, intuicí, moudrostí a zároveň citlivostí,
zranitelností i dětinskou nevinností.

Vyváženost obou hemisfér vytváří ve svém středu
okamžitou aktivaci epifýzy.
Za tu bychom mohli považovat skálu uprostřed města,
na níž je chytře postaven Mikulovský zámek.
Pokračovali bychom od zámecké zahrady dál
směrem do Rakouska, napojili bychom se dál na zemskou
linii menší pyramidy Sudmahrenkreuz a
další vrcholek, na němž stojí hrad Falkenstein.

Tento kraj miluji a silně mě přitahuje,
umožňuje mě být plně sama sebou,
moje bytost v těchto končinách prožívá
podobný život už poněkolikáté.
Také proto jsem se letos rozhodla právě tady
uspořádat čtyřdenní workshop pro skupinku
jedenácti (2+0+1+8) nadšených lidiček,
zajímajících se o sebepoznávání i
o putování po silových místech u nás.

Podařilo se mi propojit úžasnou krajinu,
s načasováním středu mezi jarní
Rovnodenností a letním Slunovratem,
spolu s dobou velkých transformačních změn.
A tak právě Valpružinu noc z 30.dubna na 1.května,
jsem pojala jako rituální příležitost mystického
propojení dvou základních principů uvnitř každého z nás.
Prožili jsme ji v místě k tomu přímo stvořeném,
a to v kamenných základech Staroslovienské rotundy
IX. kostela v prostorách Mikulčického Hradiště.

Pocity, nesnadno popsatelné slovy,
zůstanou tak navždy vepsány do našeho nitra.
Dále je třeba se jen „rozhodnout“ dál to ŽÍT!

Blížíme se k polovině roku 2018,
roku Zemského psa.
Toto vznešené zvíře dokáže varovat
před blížícím nebezpečím,
ztělesňuje tak jemnost nejlepšího
přítele a polodivokou energii
strážce území. Pes dokáže hluboce
a soucitně chápat lidské nedostatky.
Přebývá v něm moudrý duch,
který si přeje pouze sloužit.
Medicinským aspektem psa
je tedy věrnost svým pravdám
a nastartování intuice, která nás povede
k vyjádření sebe a vymezení svého území.

Letos je vše prožíváno především ve hmotě,
což znamená, že je nám to hojně dopřáváno
prostřednictvím našich smyslů.
Cítíme to silně, bolestivě anebo blahodárně…
A to v situacích, které si ne vždy přejeme prožívat.
Stará moudra praví, že vždy na konci časového cyklu,
když se zcela bortí daný systém,
probouzí se podvědomí a na světlo
vylézá náš vlastní stín.
Najednou jasněji vidíme,
kolik iluzí je v našich životech.
Není to vůbec lehké,
konfrontace probíhá naplno
a my sotva odoláváme.
Jako by nebyl prostor si vydechnout,
pojetí času a jeho vnímání
nabírá téměř tryskovou rychlost.
Ve dne v noci energie frčí naplno,
tlak na naši nervovou soustavu je tak obrovský,
že jsme doslova nuceni se některým situacím
odevzdaně poddat a některé raději rychle
vypustit ze svého života úplně.
Vše se filtruje, odděluje se zrno od plev.

Na konci zbude jediné,
a to MY SAMOTNÍ V RYZÍ PODOBĚ.
TAKOVÍ, JACÍ UVNITŘ SKUTEČNĚ JSME.
Rozbaleni a pročištění od tajemství,
zbaveni ne vlastních programů a zlozvyků,
schopni si mocně tvořit svůj život,
s pochopením obou polarit v sobě,
naplněni svobodnou vůlí
milovat život bez podmínek.
Být v souladu s vesmírným tokem.
Stát se láskou!!!
Končí tím dlouhé a marné období
nekonečného hledání lásky ve vnějším světě.
Tam je možné spatřit pouze projekci lásky v sobě.

Krajiny Pálavy je prosycena ženskou energií,
tolik potřebnou pro tento čas probouzení.
Díky mé terapeutické praxi se s tímto tématem
setkávám prakticky stále denně.
Probuzením ženského principu v nás
vše začíná, bez rozdílu jsme-li žena nebo muž.
Je úplně jedno, nazýváme-li tento princip duší,
intuicí, citlivostí nebo stínem.
Když k tomu dojde, začíná doslova tanec.
Dlouho uvězněná vnitřní žena je po probuzení divoká,
doslova běsnící až mstivá, když se dostane ke slovu.
Je třeba ji přesto přijmout takovou jaká je, bez hodnocení a soudů.

U mužů to bývá často formou nemoci či setkáním se smrtí
nebo jim do života vstoupí „jiná žena“ plná inspirace,
milenka, malé dítě nebo i zvířecí duše.
Tento střet s přítomností a totální ztráta kontroly
jim nečekaně otevře srdce, naráz je zcitliví.
Tímto otevřením dosud neznámého světa teprve vše začíná.
Proces postupuje tělem směrem shora dolů.
Teprve pak dojde k očistnému procesu spodních částí břicha,
pánve a nohou, někdy bohužel stále s hladinou energie
na hranici života a smrti.

U žen postupuje proces tělem opačně,
to je vzestupně od Země nahoru.
Vše se čistí od nohou, v postoji k sobě,
ženu to nějakým způsobem skrze bolesti zastaví
v cestě dosavadním životem.
Přes pánev a orgány v ní uložené si žena má uvědomit,
jak se jako žena v sobě cítí
a také jak je jako žene ctěna svým mužem,
jak dokáže odpouštět a opouštět,
umí-li umírat a znovuzrodit se.
Až po tomto procesu se skrze centrum solaru plexu
sladí všechny spodní čakry,
otvírá její srdeční centrum
a nakonec se dostředivě vše seskládá ve všech čakrách.
Prožíváme všichni doslova vnitřní válku,
bitvy se odehrávají v závislosti na naší moudrosti a nadhledu,
míry sebelásky, důvěry a úcty k sobě.

Ubytovali jsme se tedy v Mikulově,
přímo na úpatí ženské hory,
kdy skála Svatého kopečku ústí přímo do sklepních
prostor rodinného penzionu.
V tom domě sídlí starý ženský duch,
vám se při vstupu v hrudníku rozhostí klid
a v pánvi pocit bezpečí.

Odpoledne jsme vystoupali na Tabulovou horu
a dlouho meditovali v místním lomu (uvnitř hlavy této Bohyně),
právě na téma probuzení ženského principu.
Archetypy ženy tak postupně vystupovaly ve svých rolích,
pro nás skvělá příležitost si je v sobě uvědomit
nebo je dokonce teprve začít objevovat.
Mnohým z nás to vhánělo slzy do očí, ani nás nenapadlo,
kolik lásky ještě mnohdy chybí té malé princezně v nás,
jak málo přirozenosti je v nás jako matkách,
jak naše čarodějka spíš manipuluje, než očarovává
a naše vědma se teprve rodí.

Vydali jsme se na cestu a pomalá bosá chůze po platu hory
až k Sirotčímu hrádku nás nádherně uzemnila.
Západem Sluníčka, pozorovaným z Getsemanské zahrady
Pod Olivetskou horou v Mikulově jsme uzavřeli den,
věnovaný ženskému principu.

To ráno déšť od noci pravidelně klepal na okenní římsy
a já byla postavena před zásadní rozhodnutí.
Vyrazit s Vámi i do takového nečasu?
Všechny moje akce nejsou pouze putováním krajinou
v dešti odolném oděvu, je třeba se párkrát zastavit, postát nebo posedět.
Požádala jsem tedy o napojení na živly a dál nechala vše plynout.
Vsadila jsem na to, že záměr je zadán správně.
To co následovalo, jsem jen užasle sledovala.
V Uherském Hradišti se k nám přidali další lidé a déšť začal pomalu ustávat.
Když jsme společně vjeli na úpatí Chřibů, bylo to jako vstoupit do pohádkového příběhu.
Vše ztichlo, rozbřesklo se a začal koncert neskutečných variací barev.
Takový kontrast všeho kolem jsem už dlouho nevnímala.
Mlha se líně vznášela nad krajinou, vše bylo opláchnuté a živé.
Natěšení jsme vystoupali na první pahorek a vnímali,
co s námi krajina dělá.
To místo dobře znám, je silně uzemňující.
Některým se točila hlava nebo se jim měnil pocit v nohou.
Každý si táhl kartu pro tento den.
Padala slova jako vděčnost, pozornost, záměr, být v souladu, nesoudit, milovat.
Bloky v první čakře nám často nedovolují být pevně nohama na zemi.
Práce v přírodě s rodovými kořeny je vždy silně magnetizující.
Živel ZEMĚ se probudil. Objevily se zvláštní pocity.
Cítili jsme se být nahoře, a přesto schovaní pod stromy.
Stáli jsme jako v Chrámu pod nebesy.
Pocítili jsme dobře známý pocit bezpečí,
po kterém prahneme neustále jako malé děti.

Po hřebenu jsme pomalu listím zapadanou cestou mířili na Kazatelnu.
Ta v mlze působila jako koráb na moři. Zbloudilý, hledající cestu.
Posadili jsme se a hráli na nástroje. Tentokrát živlu VODĚ.
Bloky spontánně vystupovaly na hladinu, voda je pak mohla snadno odnést.
A my jsme toho právě tady mohli využít.
Odpuštění si všeho, na co jsme si vytvořili nesprávný pohled.
Posílit schopnost si vybrat to, co nás nejlépe vyjadřuje.
Nepotřebné vypustit a nechat odplout.
Kámen Kazatelny opravdu jako loď odvezl vše odevzdané z nás někam do mlhy.
Všem se výrazně ulevilo a po cestě zpět jsme si zpívali a smáli se jako malé děti.
Byli jsme lehčí a šťastnější.

Do třetice nás čekal živel OHNĚ.
K tomu účelu jsem zvolila místo, které je jedním z nejstarších osídlení
Velké Moravy. Dole pod cestou k Hradišti Svatého Klimenta
jsme se nejprve naciťovali na původní tvar stavby.
Nákres nám všem připomínal břicho,
dokonce těhotné i se zárodkem dítěte.
Keltské stavby často vyznávají silnou ženskou energii.
Tvar dělohy v nás inicioval pocit, že se v nás pouze pomocí
jiskry ohně, může zrodit něco nového.

Jen s ohněm, živou a opravdovou vášní máme skutečnou
moc nad svým životem. Oheň také spálí všechny pochyby
a my dostáváme přirozenou schopnost se ocenit.
Nechali jsme tedy v sobě hořet oheň.
Mezi mraky se na okamžik ukázalo Slunce.
Ucítili jsme obrovskou těžkost a únavu.
I naše vlastní Slunce vycházelo.
Všichni do jednoho jsme ve svých tělech něco vyčistili.

Nahoře v samotném Hradišti na nás čekalo delší zastavení,
bylo třeba spočinout. Kolem cesty jsme potkávali zbytky prastarých valů.
I my jsme v sobě prošli branou do srdce, do bezpodmínečnosti.
Tak jsme usedli v rozpadlých základech původního kostela.
Je zde dřevěná kaple a zvonice. Kříže ledabyle opřené o stromy.
Místo hlídají neskutečně staré a statné stromy, moudří strážci místa,
jejich kořeny mají podobu silových zvířat.

Být ve svém středu, přijmout sebe a nechat se nést na vlně života,
bez úsilí naplňovat s lehkostí svůj osud, který je třeba odžít tak, jak byl sepsán.
Cítili jsme na sobě, že jsme ušli velký kus cesty.
Putovat nemusíte daleko,
ale můžete jít do hloubky.
Kvantově narůstá prožitek z cesty i míst, které na cestě projdete.
Tím se i místo otevírá do hlubin minulosti.
Spojujete se s ním na jiné úrovni a ono komunikuje.
Čtvrtý živel VZDUCH je o přenášení, volbě slova, nesouzení.
Pracujete-li s posvátnou geometrií, víte že v případě oktaedru,
je možné něco od místa získat,
je třeba nezapomínat na vyváženost.
Zákon správné komunikace.
Znamená to odevzdat také dar tomuto místu,
jinak si místo vezme dar samo.
Stačí poděkovat, položit kámen nebo obejmout strom.
Na toto se zapomíná při cestách na místa s pyramidální energií.
Vše na Zemi tak zůstává v rovnováze.

Závěr našeho putování patřil místu KRÁLŮV STŮL.
Je kolem něj mnoho záhad,
stojí osamocen „jen tak“,
zcela nenápadně u cesty.
Je popsán starým runovým písmem.
Kolem něj je utvořen kruh z dalších menších kamenů,
uložených přesně podle světových stran.
Je-li to dolmen k určování polohy Slunce nebo
se jedná opravdu o stůl pro krále a
korunovační místo českých králů,
není vůbec podstatné.
Mne KRÁLŮV STŮL oslovil již dávno
zvláštní jednoduchostí a zároveň majestátností.
Proč by symbolika nemohla naznačovat,
že to, co všichni hledáme, po čem prahneme,
je jednoduché, obyčejné,
v každém okamžiku to můžeme objevit.

Snad SVATÝ GRÁL…
JAK UCHOPIT ONO NEUCHOPITELNÉ?
JAK NAJÍT DÁVNÝ GRÁL?
BEZ HLEDÁNÍ V ZASTAVENÍ MYSLI
VŽDY NA DOSAH TU STÁL.
NEUCHOPEN, BEZTVARÝ
A PŘEC LÁSKOU PŘETÉKÁ.
V „TEĎ“ ČEKAJÍC,
AŽ UHASNE I PO NĚM TOUHA ODVĚKÁ
BEZ ÚSILÍ V LÁSCE ODEVZDÁN,
NALEZNE HO KRÁLOVNA I KRÁL!

Tím končí naše pouť.
Došli jsme až sem k poslednímu pátému živlu ÉTERU.
Byl odjakživa považován za spojnici všech živlů,
ve středověku utajovaný dvanáctistěn.
Je KLÍČEM k propojení všeho do jednotného celku.
Děkuji všem, co měli k této pouti odvahu.
S láskou iva-dech života

Chřiby-moravské středohoří tvoří kopečky,
vrcholky nebo zbytky zvětralých skalisek.
Chřib rovná se pahorek, je překladem výrazu,
podle něhož byl tento nejzápadnější výběžek Karpat nazván.
Tato oblast je historicky propojena s významnou obchodní stezkou,
která spojovala Baltské a Jaderské moře,
a také byla významnou mezinárodní
křižovatkou solné stezky z rakouského Solnohradu.
Proto zde vznikala mnohá osídlení a rozsáhlá hradiště již před 8. stoletím.
Chřiby jsou také územně spojovány s Velkou Moravou.
Čtyři kilometry od obce Modrá ve směru na Bunč se nachází kámen,
zvaný Králův stůl, který dosud jitří fantazii mnoha badatelů.
Králův stůl je blokem hrubozrnného pískovce spojovaný pověstí
s panovníky Velkomoravské říše.
Byl skutečně opracován a bývá považován za megalitický dolmen,
užívaný při Slunovratech.
Dle pověstí na něm spočinul král Přemysl Otakar I.
Záhadou tohoto místa zůstává, že u pískovcového
Králova stolu vám přestane fungovat kompas…

Co bylo hlavní inspirací, že jsem pro podzimní putování vybrala právě Chřiby.
Mám ta místa ráda pro jejich ženskou energii, jezdím sem dlouhá léta,
nejvíce miluji vlhké a zamlžené chřibské lesy, čerstvě po dešti.
Pestrobarevnost a čarovnou magii lesů přináší právě podzim.
Nedávno jsem dostala darem knihu Janka Sedláře Průvodce krajinou vnitřní a vnější,
která je věnována především Chřibům a Bílým Karpatům, do kterých se vydáme na jaře.
Uvádím tedy malý úryvek z knihy, který plně se mnou rezonuje, a dovolím si Vás
jeho prostřednictvím na akci srdečně pozvat.

Na svých toulkách přírodou jsem si všiml,
že cesta kterou kráčím, zrcadlí můj život.
Velmi často se mi stávalo, že jsem si nebyl úplně jistý,
jestli kráčím správným směrem.
Jestli mé rozhodnutí jít právě po této cestě mě dovede k cíli.
Důvěřoval jsem však svému vnitřnímu hlasu.
Věděl jsem, že jít dopředu cestou, pro kterou jsem se rozhodl,
je pro mě daleko zásadnější, než stát na místě anebo se vracet nazpět.
Ještě se mi nestalo, že bych se vydal špatnou cestou.
Stejně tak je to v našem životě.
Věřím, že každá cesta má svůj důvod, něčemu nás má naučit…