Autorské články
Bláznivé hry

Na ničem nezáleží tolik, jak si myslíš.
Vše, za čím ses hnal a co pro tebe bylo důležité,
se rozplyne jako mraky na obloze ve své nedůležitosti.
Až zjistíš, že rekvizity, kterým jsi věřil a které vyznával,
byly jen dekoracemi pro hru,
kterou Vědomí hraje samo se sebou,
rozesměje tě to.
Bylo úplně jedno, čím jsi, čemu věříš, co děláš a co máš,
jakou funkci zastáváš a jakými problémy se trápíš,
budeš udivený o jakou bláznivou komedii
jménem Život se jedná.
Vše ztratí svou pověstnou důležitost a ty si uvědomíš,
že jediné, co zde má svou relativní váhu je, JAK funguješ.
A je úplně jedno, co se kolem tebe nachází.

Tvůj postoj, úhel pohledu, tvá reakce na to, co přichází,
je jediné, o co se zde hraje.
Ostatní vzniká a zaniká stejně jako příliv v oceánu.
Až zjistíš, že vše bylo jen tvou představou, která se mění
podle toho, JAK funguješ v této vesmírné hře,
pak pochopíš, že ani tyto představy nejsou reálné,
stále se mění.
A jenom to, JAK se pohybuješ v tomto chaotickém světě
plném nejistot, bude nakonec pravým pokladem v
pokladnici kosmického Vědomí.
Potom se začneš víc smát a užívat si života se vším, co přináší.
Potom v tvém životě bude více prostoru pro klid a radost.
Problémy a příležitosti jsou tady, abys s nimi hrál vesmírnou hru,
která nikdy nezačala a nikdy nekončí.
Jsi samotným Vědomím, tou základní esencí, energií a plátnem,
z kterého vše vzniká. Bez tebe nemůže nic existovat.
Jakmile si to uvědomíš, můžeš poodstoupit a pozorovat vše,
co se v tvé hlavě odehrává, tím odmocníš příběhy, probíhající hlavou.
Nemusíš od nich utíkat, jen si uvědom, že jimi nejsi.
A pak teprve začíná ta správná hra, ve které se bavíš.
Všichni hledají smysl života, lásku ve vztahu, kariéru.
Všichni se za něčím ženou, ale žádná cesta nikam nevede,
je jen součástí bláznivé hry Vědomí.
Není čeho dosahovat a kam jít.
Cesta je tu jen pro hru samotnou, ale neslouží žádnému cíli.
Cesty jen uspokojují tvou mysl.
Proto je jedno, čím se zabýváš, kudy se vydáš a kam.
Nic není výše než jiné. Nic není lepší než ostatní.
Všechny cesty slouží jen jednomu účelu, ukončit tvé hledání.
Není totiž co hledat, protože jsi vším, jsi Vědomím
a cesty jsou zde vyprojektovány, aby se mysl něčím zabavila.
Cesta je jen činnost, skrze kterou se odvíjí klubko života.
Na konci tě čeká střetnutí s prázdnotou, s tím, kým opravdu jsi.
Cesty jsou jen vymyšlené berličky, aby zastřely tvou pravou podstatu.

Až to pochopíš, přestaneš si lámat hlavu, co je pro tebe tím nejsprávnějším.
Tvé hledání skončí a ty se budeš zabývat tím, co je zrovna před tebou.
Je totiž jedno, zda čteš duchovní knížky, stojíš na hlavě, nebo jsi v kině.
Je úplně jedno, zda jsi duchovní vůdce nebo řidič taxíku.

Vše je vědomí, jde jen o pochopení tvé pravé podstaty.
Nemusíš odjíždět do jiné země ani k žádnému mistrovi.
Nemůžeš tam nic najít, protože jsi již dávno tím, co hledáš.
A kde bys to mohl najít jinde, než u sebe?
Z INPIRATIVNÍ TVORBY K. SPILKY

Pojetí svobody

Budete svobodni,
však ne až vaše dny budou bez starosti
a vaše noci bez touhy a zármutku,
ale až starosti, touhy a zármutek obepnou váš život
a vy se nad ně povznesete nazí a nespoutaní.

Naše cesta nevede měkkou trávou,
je to horská stezka plná kamení.
Stoupá však kupředu a vzhůru,
za Sluncem.

Jsi všechno na světě, vlastními myšlenkami,
svým životem, splněnými sny.
Jsi vše, čím se rozhodneš být.
Jsi stejně bez hranic jako nekonečný vesmír.

Každou vteřinou se můžeš narodit znovu.
Každou vteřinou může nastat nový začátek.
Záleží na volbě.
Na tvé volbě.

UPROSTŘED ROKU 2017 POD VLÁDOU OHNIVÉHO KOHOUTA

Rok 2017 je v plném proudu a my se nestačíme divit,
jak více a více častěji pociťujeme, že se něco mění v nás i kolem nás.
Nemusíme být obzvláště vnímaví, abychom ucítili tu neobvyklou
únavu pokaždé, když se vrátíme odněkud, kde se zdržuje větší množství lidu…
Přijdeme domů a nastane stav, kdy se nám nechce vůbec nic,
kdybychom nejraději někam zalezli, byli jenom sami v tichu a klidu.
Co se to děje, tak to předtím nebylo?
Možnou odpovědí je naše zvýšená citlivost,
narušená energetická průchodnost fyzického těla,
obrovské dávky jangové energie a neschopnost nervových
drah vést taková kvanta energií.
Jsme stažení, napjatí, postrádáme jinovou energii.
Všichni bez výjimky nyní procházíme procesem transformace.
Navíc všude tam venku je zanechávána potlačená energie lidí,
co si stále ještě myslí, že před úklidem vlastního života někam utečou.
Třeba ke hmotě, kde na čas cítění přehluší touha po jídle,
stále nových věcech, zážitcích anebo příbězích druhých…
A tak v nákupních centrech vězí všechna ta zadržená energie,
najdete ji také všude v multikinech, ale i na koncertech
nebo na masových sportovních akcích, kam lidé chodí projevit vše,
co zadržují. Také v lékařských domech, nemocnicích,
ústavech pro staré a postižené se zdržuje obrovské množství
této utrpení plné energie bolesti obětí někoho nebo něčeho.
Je tam hodně koncentrována a čeká na ty, co ji pak skrze sebe uvolní.
Je to vždy na nás, jaké prostředí si k pobytu volíme,
jak dlouho tam jsme a nakolik ji umíme správně přefiltrovat.
Platí že, čím déle se zde zdržujeme, tím více si nás dobírá.
A tak nevědomě nabíráme na sebe energie, které pak
„musíme“ zpracovat. Aby se to událo, jsme unaveni tak,
že musíme vypnout a nemůžeme už nic jiného…
Nechápeme, co se to s námi děje… jak dlouho to ještě vydržíme?
Vždyť dřív to tak nebylo, jsme neschopní, nemožní, staří nebo nemocní?
Lidé nemají informace, jak s těmito silami nakládat,
a tak postupně vyhořívají lidé, jinak velmi soucitní,
ale v tom minulém pojetí smyslu slova.

Soucitnost byla v minulosti zbudována bez hranic k sobě samým.
Eucit neboli soucit k sobě byl dříve považován za egoismus,
bezohlednost a sebestřednost. Jsme-li takoví,
což je starý program v naší mysli, máme pocit viny nebo studu,
že nás svět uvidí jako sobecké a nelítostné.
Tím zatratíme svoji osobní sílu, která je právě nezbytná
k tomu, aby se nás nedotýkala nezpracovaná energie druhých.
Aniž si to uvědomujeme, raději se stáváme ohroženými
a to kvůli vnějšímu světu, nemůžeme se pak divit, že za to platíme.
Tvorba všeho má svá pravidla, jedno z nich je rovnováha mezi braním a dáváním.
A tak když nás universum vede k sobě, někdy dost nepříjemným způsobem…
rozpad vztahu, nemoci, smrt, často říkáme: Proč já? Takový hodný člověk???
Protože jen ve stavu „vlastního dna“ jsme nakonec schopni opustit ostatní svět.
Najdeme se na dně a pak vidíme konečně i sebe. Teprve tady začíná cesta k sobě.
Co pak přinese? Bude toho spousta.
Naučí Vás CÍTIT SE, UCTÍVAT SE, PŘIJÍMAT SE A MÍT SE RÁD!
TEĎ NASTALA doba SEBESTŘEDNOSTI, pánem je kohout na svém smetišti.
Je třeba uklidit, pomáhá nám v tom živel OHNĚ.
To pouze Vy jste pánem svého života.
TEĎ je třeba se jím konečně stát, jinak budete stále pociťovat
„vše neřešené tohoto světa“.
Víte, kdo skutečně jste nebo jste tím, jak Vás chtějí mít ostatní?
Lidé natolik utíkají ze sebe, pak se podivují, že když se setmí,
nedaří se jim zklidnit, aby vůbec usnuli.
A tak nespí, aby se náhodou nemuseli se sebou potkat,
o to větší příděl té nezpracované energie druhých ráno dostanou.
Universum vše drží v rovnováze a vždy to tak bylo.
Cykly a řád v nekonečné nejistotě, to je universum
a my v něm jako nedílná součást celku.
OKNO PŘÍLEŽITOSTI JE NYNÍ DOKOŘÁN OTEVŘENO!
Pojďte se společně vydat na cestu ke svému středu.
Na toto příjemné období, kdy se dá pracovat přímo v přírodě,
jsem si pro Vás připravila několik akcí, na které Vás tímto srdečně zvu.
Výstup na pyramidální kopec VELKÝ JAVORNÍK-sobota 27. květen 2017
Výstup na zpívající horu KNĚHYNI-sobota 3. červen 2017
Letní Slunovrat 2017-středa 21.červen 2017, tentokrát v okolí PROVODOVA
Noční Svatojánský pochod RUSAVOU-sobota 24. června 2017

ALE JÁ MÁM VŠE V POŘÁDKU…

NEEXISTUJE LÍNÝ, LHOSTEJNÝ
NEBO POKRYTECKÝ ČLOVĚK,
KTERÝ KDYBY HLEDAL,
TAK BY NENAŠEL JEŠTĚ VĚTŠÍHO POKRYTCE A LENOCHA,
NAVÍC LHOSTEJNÉHO KE VŠEMU,
A TO PROTO, ABY NEMOHL BÝT NA SEBE HRDÝ
A SE SEBOU SPOKOJENÝ.

MŮJ DIALOG S OSHEM…

IVA: „BÝT JINÝM, TO CHCE ODVAHU.
NASTARTUJE TO VE VÁS ŽENSKÝ PRINCIP,
PROBUDÍ TO VAŠI DUŠI.
PAK JDETE VÍC A VÍC SMĚREM K SOBĚ,
O TO VÍC PROTI SMĚRU VŠEHO,
CO VEDLO KE ZTRÁTĚ TÉTO ODVAHY
BÝT JINÝM!“

OSHO:
NEMŮŽEŠ BÝT UPŘÍMNÝ, JESTLIŽE NEMÁŠ ODVAHU.
NEMŮŽEŠ BÝT MILUJÍCÍ, JESTLIŽE NEMÁŠ ODVAHU.
NEMŮŽEŠ DŮVĚŘOVAT, JESTLIŽE NEMÁŠ ODVAHU.
NEMŮŽEŠ SE DOPÁTRAT SKUTEČNOSTI, JESTLIŽE NEMÁŠ ODVAHU.
A PROTO JE ODVAHA TO NEJDŮLEŽITĚJŠÍ.
VŠECHNO OSTATNÍ PAK PŘIJDE SAMO.

Změna leží v nás samých…

Všichni hledající sní o jednotě a vyšších dimenzích.
Vzývají pomocníky v podobě andělů nebo bohů a mimozemšťanů.
Debaty a příspěvky „jak na to“ pořád dokola lítají virtuálně vzduchem.
Ale realizace a materializace toho tak „důležitého“
ve svých vlastních životech nám povětšinou „vůbec“ nejde.
Pokud nezačneme u sebe samých, nic se nezmění.
Navíc se vše velmi koncentruje, a tak rozeznat
pravdu od lži bude víc a víc těžší!
A co teprve upřímnost a pravdivost k sobě samým.
Schopnost uvidět to na sobě, to žádá vyšší vibraci!
A ta je možná pouze při dobrém uzemnění.
Navštívit svůj stín a přijmout ho.
A právě neuzemnění je největším blokátorem
dnešních hledajících.

Dočkáme se?
Ano, až naplno pochopíme, že pouze snít nestačí!

NEÚPLNÉMU BUDE PŘIDÁNO,
ZKŘIVENÉ BUDE NAPRAVENO,
PRÁZDNÉ BUDE NAPLNĚNO,
STARÉ BUDE OMLAZENO,
CHUDÍ BUDOU ŽÍT V DOSTATKU
A BOHATCI NA CESTĚ ZBLOUDÍ… LAO-C‘

Cesta životem

aneb JAK VĚDOMĚJI CHÁPAT TÉMA SMRTI BLÍZKÝCH…

Věnováno mojí mámě-bytosti, která mě přivedla na tento svět.

 

Před pár dny, v noci po letním Slunovratu 2016,
odešla moje máma do světla.
Její čas v Chronosu by letos označovaly dvě sedmičky.
Tento můj text má vyjádřit plně její cestu, transformaci duše,
která se vědomě probudila v tomto čase obrovských změn
všeho kolem nás. Také bych si přála touto formou poskytnou
inspiraci všem, kteří mají strach z tématu smrti.
Dříve jsem jej měla taky, nebýt všech těch příležitostí,
které mi přinesl sám život.

 

Moje máma odešla s noblesou jako královna.
Usnula uprostřed své rozkvetlé zahrady, v tichosti a bez bolesti,
její tvář byla smírná. Žila život obyčejné ženy, které osud přichystal
velmi těžké chvíle. Zemřeli jí dva synové. Když se to přihodilo poprvé,
byla mladá a nevědomá, nechápala smysl některých věcí.
Proč vůbec se dějí, jaký je vlastně jejich účel?
Rodiče mě vychovali s láskou jako své druhé dítě, i když tabu kolem
smrti se točilo okolo nás všech neustále, dostalo se mi celkem volnosti
a svobody volby. Ale někde v kořenech si nesete vše sebou, tak i já jsem byla
svým „vyšším já“ zavedena do svazku, kde jsem po dvě desítky let mohla jít
po cestě k sobě, chápat smysl rodičovství a vedení dětí, odhalovat slabosti
svých předků, které mě zatěžovaly a já jsem si to stále více uvědomovala.
V nerovném a nesvobodném vztahu mnohé pochopíte a slabosti partnera
jen ukazují, co je ještě třeba změnit u nás samých.
Abych úplně pochopila také smrt, odehrála se v mé původní rodině další tragedie.
Můj mladší bratr ve svých 37 letech odešel dobrovolně z tohoto světa.
Stalo to před sedmi lety. Máma nechtěla dál žít, chtěla syna zpět,
stejně jako tehdy poprvé. Nepochopíte-li, přijde další mnohem těžší zkouška.
Tím, že nepřijala smrt svého prvorozeného syna,
velmi až nezdravě se navázala citově na druhého syna.
Duši bratra to dusilo, nevědomě-samozřejmě.
Ani jednomu z nich to nedovolovalo žít svobodně, máma vlastně žila jen pro něj.
Úlevou pro něj a její duši bylo narození mých dcer, kterým byla skvělou babičkou.
Vyžívala se ve hře s nimi a naučila je skvělým dovednostem.
Jsem plná inspirací pro svá vnoučata, až se mým dcerám narodí.
Když moje děti odrostly, vztah se synem opět zesílil.
Tomu se přestávalo dařit snad ve všech oblastech, nešlo vzlétnout.
Temnota a minulost oba polapila, aniž by cokoliv vědomě chápali.
Smrt to ukončila.
Začala mámina cesta k sobě. Psal se rok 2009.
Nikdy nezapomenu na noc, kdy bratr odešel.
Byly jsme na chalupě, ležela jsem vedle mámy, která ho stále žalostně volala zpět.
Venku křik daňka z lesa a před očima obraz,
jak vedu v poledne za ruce oba své rodiče k místu, kde si bratr vzal život.
SMRTI, co jsi vlastně zač?
Potřebuji tě už konečně pochopit!
Musela jsem začít, kde jinde než u sebe.
Přestala jsem si namlouvat, že moje blízké vztahy fungují.
A hledala jsem napojení na svoji duši,
abych obnovila ten pro každého nejzásadnější vztah.
Svůj vlastní vztah Těla-Duše a následně Ducha.
Tam, kde vztah neukazoval cestu dál, nezbylo než ho opustit.
Tak mnohé umíralo a já začínala chápat smrt.
Vždy něco skončí, aby mohlo začít to nové, plné síly a nové energie.
Bez konce, kterým je vždy smrt, nemůže nikdy nic dobře začít.
Vznikaly vztahy kvalitnější s úžasnými lidmi na ještě úžasnějších místech.
Narodil se mi úplně nový svět.
Moje máma mě fandila, vlastně tak trochu vše pozorovala se mnou a
pomalinku se měnilo její vnímání světa.
A to staré a nepřijaté se začínalo osvobozovat.
Její potlačený obrovský žal začal vystupovat na povrch.
Fyzické tělo vše propouštělo skrze nemoci na světlo.
Puklo ji srdce, srdeční aorta praskla v rozsahu více jak 70 cm.
Tak trochu zázrakem přežila, vrtulníkem ji akutně převezli
na kardiochirurgii ke Svaté Anně v Brně, kde ji hned operovali.
Byla noc 7.2. 2012, já ležela doma a koukala do stropu,
čekala jsem, jestli operaci máma přežije.
Volat bylo možné až ráno. Asi jsem usnula, když mě probudilo ostré světlo,
po pokoji lítala jakoby obrovská zářící zlatá koule.
Nechápala jsem.
Ráno jsem se dozvěděla, že při těžké operaci jim chvíli máma
odešla na druhý břeh, to byla ta koule, která se mi ukázala.
Pak se máma vrátila zpět, věděla, že ještě není ten čas.
Stále zůstávala v kómatu, jezdila jsem za ní na JIP a mluvila k ní.
Když jsem ji držela za ruku, vždy se krátce zklidnila a uvolnila se jí tvář.
Věděla jsem, že mě její vědomí vnímá.
Jinak ji museli velmi tlumit, odcházelo z ní vše potlačené,
všechna ta léta vnitřního utrpení, které se snažila nedát najevo.
Vnitřní zloba a strachy mají tvář obrovského neklidu,
který vychází vždy z lidí, pokud se něco odoperuje, opraví pouze fyzicky
nebo je u nich u nich diagnostikována těžká choroba, například rakovina.
Tajemství, které tak dobře ukrývali, je odhaleno!
Vše jde ven nekontrolovaně, jak po odjištění granátu.
Asi to nejdůležitější ve dnech mámina kómatu
bylo toto mé vnitřní rozhodnutí.
Dát mámě svobodnou vůli, ať se sama rozhodne, kam půjde.
Zůstane-li tady mezi živými nebo půjde-li za svými syny.
To bylo důležitým klíčem k naší velmi staré rodové zátěži,
dát druhým svobodnou vůli a žít nejdřív sebe, pak vše ostatní.
Vstupenkou je velká odvaha a síla odpouštění.
Proměnil se celý svět.
Máma se probouzela a začínala pomalu konečně žít sebe.
Excelentně zvládla rekonvalescenci a dostala novou chuť do života.
I mí bratři ji ve snech navštívili. Vyprávěla mi o tom.
Poprvé za ní přišli, když byla na pooperační JIP.
Dva krásní mladí muži-andělé, ji odvezli do zvláštního výtahu,
kde jí vyměnili vše porušené v těle, měli nástroje jako opraváři
a cévy tam vypadaly jako kabely.
Podruhé, to už byla zdravotně v lepším stavu, se jí zdál další živý sen.
Opět za ní přišli a ptali se jí, jaké má ještě přání.
Máma si přála jediné.
„Chtěla bych alespoň ještě pár let prožít na chalupě, v přírodě a těšit se z ní.“
I toto přání jí bylo vyplněno, jeho platnost vypršela o letošním Slunovratu.
Máma ušla ohromný kus cesty.
Pochopila mnohé, odpouštěla si a začínala chápat vesmírné energetické zákony na Zemi.
Zákony lidské tady neplatí. Přečetla obrovské množství knih z historie Země,
o starých civilizacích a českých dějinách. Často jsme si o tom společně povídaly.
Žasla nad knihami od Melchizedeka, jednou z naposled obdivovaných bylo
Zasvěcení od E.Haich.K letošním narozeninám mi dala nádherný dárek.
Oslava probíhala zrovna ve dnech velké očisty planety koncem května 2016,
nefunkční staré programy odcházely jeden za druhým.
Seděly jsme v zahradě na houpačce a ona mi řekla,
že jí po sedmi letech lítosti nad ztrátou něco zásadního došlo.
Jaká je to marnost. Žal, lítost a smutek nikam nevede a duši,
která touží jít už do světla, protože si to sama rozhodla, tahá zpět.
Máma po letech utrpení prozřela. Velmi se jí ulevilo.
Dostala jsem dárek, v podobě pochopení smrti bližního.
Ani jsem se nenadála, jak velmi brzy dostanu příležitost
tento dar znova naplno rozbalit.

MÁMINY MILOVANÉ RŮŽE

Čas plynul a máma se pomalu chystala opustit tento svět.
Já jsem o jejím odchodu sice dlouho dostávala
impulzy z jemnohmotného světa,
ale znáte to, jak je naše mysl navyklá,
občas to ještě potřebuje postaru,
zvláště když jde o smrt.
Ta iniciace začala už podzimem roku 2015.
Seděli jsme s přáteli na terase penzionu mezi střechami
pod kostelem Svatého Mikuláše ve Znojmě.
Miluji toto královské město.
Byli jsme plní dojmů z návštěvy podzemního města
a chystali se do údolí Dyje na pyramidy.
Taková místa silně uzemňují.
Naplno zanořená do svých kořenů, podzemí,
stínů rodu jsem najednou položila otázku
své blízké přítelkyni ohledně mámy.
Řekla, máma už se brzy chystá na cestu.
Nebylo řečeno kdy a kde. Snažila jsem se to přijmout,
i když to bolelo. Dobře jsem věděla, že tato mě velmi blízká
duše nemluví nikdy do větru.
Čas se naplňoval a tělo mámy stále více vypovídalo službu.
Břišní aorta špatně zásobovala orgány, selhávaly ledviny
a fyzické tělo velmi chřadlo.
Společně a s odvahou jsme navázali spolupráci s lékaři, kteří mají duši.
Je dobře, že se stále takoví v klasické medicíně vyskytují!
Máma nastoupila letos v zimě dialyzační terapii.
Ta poslední proběhla pár hodin, než se rozhodla ve spánku odejít.
Její lékař nám později velmi překvapen volal,
že s mámou večer byl a dlouho si povídali.
Podle něj měla skvělou náladu i kondici a vyšetření sice nemocného,
ale otevřeného srdce bylo v pořádku. Zlepšovala se po všech stránkách.
Je to moc dobře, odešla tedy, protože pochopila vše, co měla.
Do Znojma nás to přitáhlo znova týden před máminou smrtí.
Mámě jsem povídala o koncertě, na který do Znojma jedeme,
hned se přenesla do historie královského města a povídala mi o ní.
Měla skvělou paměť.
Byli jsme pozváni do prostor Kaple Svatého Václava
na koncert intuitivního harfisty Alaeriána z USA.
Tento úžasný starý druid byl okouzlen nejen Znojmem, ale celou naší kotlinou.
Hrál srdcem, propojen s našimi srdci pomocí velmi silového místa,
sám doveden k slzám dojetí.
Bylo to fascinující, slovy nepopsatelné.
Před koncertem navštívil Heiligerstein,
kam jsme se také my ještě večer po koncertě chystali.
Místo, spojené ryze s lidským srdcem.
Jezdí tam zdaleka lidé s dětmi po náročných operacích srdce
a lidé s nemocným srdcem. Místo je silně léčivé právě pro srdeční čakru.
Já ten den jasně intuitivně cítila, že tam potřebuji zajet,
postát a vyladit všechna srdce našeho rodu.
Pozorovala jsem s partnerem zapadající sluníčko,
Pozdravila jsem obry v propadlé pyramidě hluboko
pod základy starého kostela,
který dali kdysi dávno raději zbourat,
protože byl příliš ozdravný
a pro tehdy vládnoucí systém ohrožující.
Energie místa je však nezničitelná.
Dračí žíly zůstaly a kdo hledá a vnímá, ten jistě najde…

 

Hned další den po koncertě jsme odcestovali na prodloužený
víkend do Čech. Náš plán byl propojit se s jedním z pyramidálních center,
zaměřeným na kořenovou čakru a na blokády rodové paměti a tzv. miasmat.
Miasmata jsou víry energií starých traumat,
působících destruktivně v lidském energetickém systému celého rodu,
takže se generačně projevují i u těch,
co s událostmi nemají již nic společného.
I když žijou daleko vědoměji než jejich předkové,
mohou trpět nedostatečnou životní energií,
únavou a malou kreativitou. Přechází generačně
a při čištění také generačně odchází.
Úleva je oboustranná, uleví se Vám, Vašim rodičům a zároveň i Vašim dětem.
Ani jsem netušila tu synchronicitu všech probíhajících událostí.
Moje současné cestování je spojené s náběrem vlastních zkušeností
se silovými místy, bádáním a hledáním inspirací pro další práci s lidmi.
Cesta za minulostí rodu mohla začít.
Hned po ránu jsme vyladili jsme svá těla v úchvatných prostorách
Léčivých nástrojů v Jablonci a pokračovali směr Nový Bor.
Trigon pyramid leží nedaleko tohoto města.
Ubytovali jsme se v rodinném penzionu v Kytlici,
majitelé zde vaří dokonce i své vlastní pivo.
Živé pivo, s láskou vařené, chutná trochu jinak. A patří tomuto místu.
Cestou sem jsme se ještě zastavili v jednom zajímavém místě, v Jablonném.
V oblasti, kde působila za temných středověkých časů jedinečně silná žena.
Jmenovala se Zdislava, žila zde s mužem a čtyřmi dětmi na hradě Lemberk.
Tento hrad leží také na silovém místě.
Přestože se za léčivou magii tehdy odsuzovalo k smrti,
ona léčila a uzdravovala, zřejmě díky své vnitřní síle a taky svému muži,
který se těšil blízké přízni krále Václava I.
Velmi ochotně pomáhala všem nemocným a chudým,
v místě zbudovala i klášter. Vše zvládla za svůj velmi krátký život,
dožila se pouhých 33 let. Časem byla blahoslavená
a papežem Janem Pavlem II. prohlášena za svatou v roce 1997.
Pod hradem Lemberk vytéká ze skály silný pramen léčivé vody „Zdislavina studánka“.
Energeticky zajímavé byly také prostory rozsáhlé rodinné hrobky v podzemí,
dnes dominikánského kláštera, které na nás vůbec nepůsobily dojmem smrti,
jako by tam stále byla energie života, zvláštní místo.
Nepřekvapilo by, kdyby byl klášter propojen s ostatními stavbami
podzemními chodbami. Chodby jsou všude, Země je provrtána jako ementál.

Vlastní práce na silových místech přináší vždy své ovoce.
Má svá pravidla a ta je třeba ctít.
Jestliže Vy sami dovolíte s tématem, které místo nese, pracovat,
výsledek se projeví ve Vašem životě v podobě určité změny.
Ačkoliv celý den lilo jako z konve, po příjezdu na místo se navečer vyjasnilo.
Vylezli jsme nic netušíc na nejbližší kopec.
Tvarem připomínal pyramidu, původem sopka, nazvaná KLÍČ.
Na ten výhled, který se nám na vršku naskytnul, dlouho nezapomenu.
Celé Čechy jako na dlani.
Tajil se nám všem dech a měli jsme radost jako děti.
Až se nechtělo věřit, že jsme všude tady doma.
Zabubnovali jsme té kráse, a tímto se jí poklonili.

 

Ráno jsme vyrazili za sluníčka, počasí jako by nám přálo.
Hledali jsme kudy se dostat na první kopec.
Puchavec je také sopkou.
Na první pohled nenápadný kopec, o to víc zajímavý, když se na něj vydáte.
Dorazili jsme do středu kráteru, přelila se skrze nás obrovská vlna uzemnění,
nohy jak zmagnetizované. Všude černý kámen a hlína.
Vyladili jsme se s místem ladičkami.
Při sladění čakrových párů dostředivá vlna nás dost překvapila,
především v oblasti čtvrté čakry.
Mnoho z nás zde nese spoustu zrad a lhostejnosti z minulosti.
Pokračovali jsme na iniciační místo číslo dvě, kopec Dlouhý vrch.
Po cestě k vrcholu někdo kdysi dávno vysadil úžasnou borovici Douglasku,
mohla by být symbolem tohoto celého výstupu.
Symbolem moudrosti, majestátnosti a vědomím své ceny.
Byl to velmi dlouhý skalnatý hřeben, ukrytý v lese.
Obcházeli jsme jej proti směru hodin, až pak nás to navedlo na vrchol.
Zavládl v nás zvláštní pocit z tohoto vrcholu.
Jako když mořské vlny narážejí na skalnatý břeh.
Voda, která se přelije a zůstane za nimi, se uklidní.
Pocit boje každého z nás se svým stínem a pak ten klid, když pochopíte.
Přechod žití života do úrovně třetí čakry a pochopení světa žití srdcem.
To byl Dlouhý vrch. Stejně dlouhý jako rozhodnutí, dát životu svobodnou vůli,
aby jen tak plynul.
Třetí kopec Lysá skála (419 m n.m.)
všechny tři vrcholy propojil v centrum,
pracující hluboce s kořeny každého z nás.
Na úbočí jsme potkali symbol, mladou rodinu,
která tudy cestovala s malou holčičkou na kolech.
Ta právě usnula, a tak bohudík rozumní rodiče, zastavili
a nepokračovali dál v cestě. Tomu kopci říkají Spící panna.
Počasí se sotva drželo, všude okolo jsme pozorovali velké bouřky.
Spící panna nás opět zkoušela, kluzká cesta okolo celé hory,
nechtěla nás jen tak pustit nahoru. Několikrát jsme upadli.
Při pádech se děly probliky traumat minulosti, takže vše správně.
Konečně cesta na vrchol.
Kámen jako uhel, poskládaný pečlivě z mnohoúhelníků na sebe, typický čedič.
Na skalnatý vrchol jsme se vyšplhali pomocí řetězů, kde nás čekala odměna,
opět výhled na celé Čechy.
Velmi rychle se blížila bouře, tak nás zdravý rozum přiměl k sestupu.
Stejně jsme toho měli, jak se říká, až po staříčkovo.
Silný zážitek se čistil ještě v noci ve snech.
Fyzicky pak další dny mírnou nevolností, kašlem nebo bolestí hlavy,
ale nic není jen tak.
Ze všech nás něco spadlo!
Po návratu domů jsem si to rovněž uvědomovala,
jak u svých dcer i u svých rodičů.
Líbí se mi tato forma práce. Matička Země a otec Vesmír nám pomáhají,
jak jen mohou. Takový je Zlatý věk, transformace VE VŠEM, kam se podíváš.
Slunovratový večer 21. června jsem oslavila zvláštně uvnitřněným výstupem
na Kelčský Javorník, který je sousedem Svatého Hostýna.

 

Další den ráno jsem jela do ordinace.
Po cestě jsem zahlédla nad řekou Dřevnicí zvláštní opar,
jen tak pro sebe jsem si řekla něco ve smyslu,
vypadá to mysticky jako řeka Styx.
Za pár hodin přišla zpráva o konci jednoho života.
Opustil mě někdo velmi blízký, přesto někde v hloubi duše cítím,
že se mojí mámě smířeně odcházelo.
Jistě měla s sebou na cestu minci pro převozníka.
Doprovodila jsem ji přesně tak, jak jsem to cítila.
Dovolila jsem si vše, co mě přicházelo.
Pomazána biblickým santalovým olejem, při hraní na léčivé nástroje,
pokladena oranžovými růžemi, s křišťálovou špicí v ruce,
odcházela moje máma na další cestu.
V pokoji vonělo kadidlo a vykuřovadlo s názvem Volavka letí domů.
Děkuji tímto za vše. Odpadly všechny konvence, jak se loučit postaru.
Lítost a strach jak dál, tu není.
Jen ticho a klid v duši.
Dva dny na to, na Svatého Jana jsme se s mámou
naposled rozloučili malým obřadem v rodinném kruhu.
Večer jsem se já a můj partner vydali na svatojánský západ Slunce
na jedno z dalších úžasných míst Zlínska.
Tanečnice nad Pozděchovem doslova tančila v záři Slunce.
Zazněla moje hra pro mámu na sundrum za soumraku,
která patřila skvělé ženě, jež mi dala vše, co mohla.
Konec jednoho života, konec jednoho dne.
Slunce zapadá nad Svatým Hostýnem, nastává Svatojánská noc.
Mami v srdci ZŮSTÁVÁŠ napořád!
S láskou iva-dech života